Ouha... proč sakra úvodní skladba těhle Slováků najednou maně připomíná táhlé deklamovánky Bolt Thrower z 4th Crusade? Ale je to jen nádech, pak už tohle kvarteto sune opět svůj střednětempý deathmetal s nádechy thrashe i blacku, podobně jako tomu bylo na předchozích demáčích Waiting For The Last Sunset i Raven Forest (které na tomto CD mimochodem najdete oba v MP3 formátu, což považují za výborný nápad!). Rozhodně se Desedrated Dreams nedá vytknout to, že by stagnovali, i když se po vydání druhého dema načas odmlčeli.
Skladby na CD jsou o poznání kompaktnější a více odsýpají a i zvukově je Feelings Of Guilt o hodný kus dál. Koneckonců kdyby to tak nebylo, asi by se Metal Age nerozhodli ho vydat. Desecrated Dreams se už do svého počátku upsali spíše melodičtějšímu a klidnějšímu pojetí deathmetalu, takže nečekejte ani ameriku ani nějaký trahash se hlubokým vokálem. Leckdo by možná prohlásil, že DD nejsou ničím nějak zvlášť výjimeční a možná by měl v jistém smyslu pravdu. Vtěšina kapel vidí meritum věci v maximální míře rychlosti, techničnosti nebo „brutality“, DD nikoli, jejich krédem je spíš písničkovost. Nejsou sice tak melodičtí jako např. jejich krajané Insepultus, ale jejich pojetí má některé styčené body. Základem DD je ale především nosné riffování a klidnější, nijak zběsilá tempa, do nichž pánové vpisují jak své pocitovější brnkačky, tak snahu nezůstat v jedné lajně a oživovat svou muziku tu blackovéjší pasáží, tu větší dávkou melodiky a sem tam nějakým vydařeným sólem. Podobně proměnlivý, ač nepříliš výjimečný je vokál odejivšího vokalisty Stanka. V daném raku jsou tedy DD skutečně solitéry, tvrdošíjně, ale s noblesou si stojícícmi za svým podáním smrtícího kovu, ozvláštněného navíc tradičně osobními výpovědmi Stanka. Texty byly tím, co mne na DD zaujalo už na prvním demu, v době, kdy jejich muzika teprve zrála. I na „Pocitech viny“ se tahle deviza projevila kladně. Protože Stankův vokál je povětšinou srozumitelný, sluší se poznamenat, že i jazyková stránka DF je v pohodě a Stankovy výplody stojí za přečtení, neřkuli vyposlechnutí. Úvodní záležitost „V nejtemnějším hvozdu“ sice podle názvu působí trošku „trollechovsky“ /hihi.../, ale věci jako „Zrcadlo prokletí“, „Zvíře“, „Ztracená víra“, „Nečistý“, „Šepot anděla“ nebo „Křičící oči“ vám podají alepoň rámcovou představu o tom, jakým dojmem působí nových jedenáct skladeb jako celek. A vyčítat DD, že mají málo houpavých riffů, nestavějí na dvoukopákové palbě, zpěvák nesrozumitelně nechrochtá a kvarteto se netváří „ortodoxně“, to ponechme jiným „inteligentům“. Muzika je to dobrá, ačkoli v rámci deathmetalu paradoxně výjimečná právě svou vyrovnanou neextrémností. Jen ten obal je opravdu hrůzný, tedy spíš hrozný... a to jak barvami, tak motivem. Na to příště bacha... haha